Vystudoval jsem střední školu HAVO. Potom jsem vážně nevěděl, co chci, a jít k armádě mi prostě přišlo jako sakra dobrý nápad, tak jsem se přihlásil k aeromobilní brigádě. Bylo mi sedmnáct.

Odpověděli mi, ať nejdřív získám nějaké zkušenosti, ať jdu na VeVa.

A bylo mi sedmnáct, takže jsem si říkal: no, když to říkají oni, tak to tak asi chodí. Tak jsem to udělal.

VeVa znamená Veiligheid en Vakmanschap, tedy bezpečnost a odbornost. Je to obor středního odborného vzdělávání MBO, vytvořený přímo k tomu, aby vás připravil na práci v armádě, a vyučuje ho víc než třicet regionálních odborných škol po celé zemi. K přijetí potřebujete diplom VMBO.

Úroveň, kterou si zvolíte, rozhoduje o tom, na co vás připravují.

Vybral jsem si úroveň 3, přípravu na poddůstojníka. Dělal jsem ji rok. A za ten rok jsem přišel na to, že je ta úroveň na mě prostě moc nízká a že je ve mně víc.

Tak jsem skončil a přihlásil se rovnou na KMS.

Na Koninklijke Militaire School se připravují poddůstojníci. Vzali mě.

A pak jsem to měl opravdu těžké, protože úroveň byla extrémně vysoká. Nebylo to tím, že by byl kurz nespravedlivý, ale tím, kdo seděl vedle mě. Velkou část skupiny tvořili doorstromers, lidé, kteří už sloužili a propracovávali se výš, a měli za sebou obrovské množství zkušeností. Já měl za sebou rok školy.

Pak jsem musel vymyslet, co chci dělat místo toho, a rozhodl jsem se pro Marechaussee, nizozemskou vojenskou policii, na pozici wachtmeester.

Lákalo mě to z jednoho důvodu. Wachtmeester je víceméně totéž co seržant, ale u Marechaussee je to na jiné úrovni než to, od čeho jsem právě odešel na KMS, a to mě neskutečně přitahovalo. Stejná myšlenka, jiný svět.

Podal jsem žádost. Neprošla.

Tak jsem se přihlásil k policii a zároveň k aeromobilní brigádě jako řadový voják. Přijímací řízení u policie bylo dál, takže přišlo na řadu jako první.

A tady musím přiznat i svůj vlastní podíl. Šel jsem do toho až moc na lehkou váhu. Byly tam dotazníky a já je jen tak proletěl, a ten poslední jsem vyplnil ve spěchu a až moc neutrálně. Výsledek zněl, že mám málo kompetencí.

Zamítnuto.

A tak jsem mířil přesně k té hodnosti, o které jsem si dva roky namlouval, že je pod moji úroveň.

To je upřímná verze a nebudu ji přikrášlovat. Aeromobilní brigádu jsem si nevybral proto, že bych ji obdivoval. Skončil jsem tam, protože se zavřely všechny ostatní dveře, a vešel jsem dovnitř s tím, že na tu práci shlížím svrchu.

Pro pořádek: ta práce spadá do kategorie Cluster 6, nejnáročnější skupiny vstupních prověrek nizozemské armády.

Než začne AMOL, čeká vás fyzické přezkoušení, a jak dlouho trvá, záleží na tom, odkud přicházíte.

Přezkoušení rozhoduje o tom, kde začnete. Když dopadnete dobře, začínáte ve 4. týdnu a jdete rovnou do skutečné práce. Když dopadnete špatně, začínáte od 1. dne a projdete celou přípravou.

Fyzicky jsem se nepřipravoval. Vůbec. Protože být řadovým vojákem u aeromobilní brigády mi nepřipadalo jako nic moc, tak proč bych se namáhal.

Ten den mě rozebrali na součástky. Výsledek nebyl dobrý, a tak jsem začínal od 1. dne.

Je to vážně ostuda, protože do čtvrtého týdne se dalo nastoupit, stačilo prostě přijít v kondici. A nebylo to tak, že by na mně bylo vidět, že nemám formu, nebo že by mi k tomu někdo něco řekl. Řekl mi to výsledek. Moji kondici změřili a nebyla tam, kde měla být.

Ale pořádně mi to srazilo hřebínek a ukázalo se, že přesně to jsem potřeboval. Ten den mi dal víc než skoro cokoli jiného, a stejně tak celá ta řada odmítnutí, která mu předcházela.

Protože odmítnutí vás naučí něco, co se nikdy nenaučíte, když vás všude jen tak mávnutím ruky pustí dál. Kdyby policie řekla ano, nenaučil bych se vůbec nic.

AMOL, Algemene Militaire Opleiding Luchtmobiel, trval zhruba šest měsíců. A vedlo se mi dobře, což nikoho nepřekvapilo víc než mě.

Nastoupil jsem jako soldaat 1, protože jsem byl doorstromer a měl jsem za sebou KMS. Kvůli tomu se na vás dívají trochu jinak, a právem, ale dokázal jsem obstát a tím se to rychle vyřešilo.

AMOL funguje díky postupnému náběhu. Je dobře poskládaný, takže i na tomhle kurzu vás od začátku připravují na nejvyšší úroveň. Protože byl náběh dobrý, šlo pochodování s batohem v pohodě. Nic na vás nehodí dřív, než na to máte.

Všechno, co se učíte, je nové. A hlavně se naučíte hledat svoje vlastní hranice a pak je překračovat, když je to potřeba.

To je moje zkušenost a nebudu předstírat, že je to složitější. AMOL byl pořádný kurz. Opravdu tvrdý a opravdu zvládnutelný.

Celé to končí týdenním závěrečným cvičením a za ten týden nachodíte obrovský kus cesty. Uzavírá ho závěrečný pochod na 25 kilometrů s plnou polní.

Ten pochod je těžký. Pár kluků si na něm zlomilo zánártní kůstky. A ten poslední kilometr je zvláštní druh krutosti, protože víte, že jste skoro v cíli, a zároveň už úplně nemůžete.

Myslím, že už to nedělají, a to je škoda, protože to byla nejlepší část celého kurzu.

Byli to chlapi, které jsem v životě neviděl. A jít kolem nich bylo jako vracet se domů. Tehdy jsem poprvé cítil takové bratrství a nikdy předtím jsem nezažil nic, co by se tomu aspoň blížilo.

V tu chvíli jsem to věděl. Ne až na ceremonii potom. Tam, na silnici, napůl zničený, když mi cizí lidé, kteří kdysi ušli stejný pochod, podávali sladkosti.

Dorazíte brzy ráno a pak máte chvilku pro sebe. Sednete si. Něco sníte, něco vypijete a čekáte.

Později dopoledne, když už jsou na místě rodiny i jednotky a všechno je připravené, nastoupíte se svou výcvikovou četou a ujdete poslední úsek.

Branou kasáren Oranjekazerne. S vojenskou hudbou po boku, dudy a bubny, jestli si to pamatuju dobře.

Byla to opravdu výjimečná chvíle mého života a pořád si ji nesu s sebou.

Na AMOL vzpomínám jen v dobrém, a hlavně na to závěrečné cvičení. Bylo neuvěřitelně dobře poskládané.

Což je zvláštní říct o kurzu, na kterém jsem skončil jen proto, že mě všichni ostatní odmítli.

Takže pokud tohle čtete, protože vás někde odmítli, nebo protože se chystáte do něčeho pustit a bojíte se, že je to nad vaši úroveň, tohle vám můžu předat.

Zjistil jsem, a doopravdy jsem na to přišel až ve chvíli, kdy jsem tu práci dělal, že musíte zapomenout na všechno, co si myslíte, že víte, a prostě dělat úplné maximum. Když to budete dělat dost dlouho, skončíte tam, kam patříte.

Dostal jsem se na místo, na které jsem shlížel svrchu, a právě to místo mě zformovalo.

Co přišlo po baretu, je jiný příběh. Nastoupil jsem k ostré jednotce, začal jsem skákat z letadel a zhruba o dva roky později jsem zjistil, že odstřelovačská skupina je prázdná.

O tom je druhá část.