K mariňákům jsem vždycky vzhlížel, i když ne tak, jak by se dalo čekat. Nikdy nešlo o to, že by byli lepší nebo silnější než my. Věděli jsme, že jsou na naší úrovni, protože svoje systémy a taktiku ovládají velmi dobře, ale i tak jsme si z nich dělali legraci, kdykoli to šlo. Tak to mezi jednotkami chodí. Utahujete si z lidí, kterých si potichu vážíte, a k tomu respektu se nikdo nikdy nepřizná.

Jedna věc to ale prozradí. Spousta kluků přechází od mariňáků k aeromobilní brigádě, kdežto o někom, kdo by šel opačně, slyšíte mnohem méně. Každý má teorii, proč tomu tak je, a každý si ji upraví tak, aby z ní sám vyšel dobře, takže to nechám být.

Pokud chcete odpověď, do které nikdo nemíchá svůj názor, armáda ji dala už dávno. Každá funkce spadá do určitého clusteru podle toho, jak vysoké má fyzické nároky, a Cluster 6 je vrchol té škály.

Lidi se rádi přou o to, která nizozemská jednotka je nejtvrdší, a armáda na to už před lety potichu odpověděla tím, že nás všechny tři strčila do stejné škatulky.

Kluci, které jsem znal a kteří šli ke sboru, byli v podstatě jako my, jen v jiné uniformě a s trochu jinou prací, která se té naší pořád hodně podobala. Na mariňácích je nejvíc vidět, jak jsou zocelení. Nebojí se schytat ránu a přijmout rozkaz jim jde přirozeněji než nám, protože kluci od aeromobilní brigády chtějí mít kontrolu ve vlastních rukou a mají sklon trochu víc myslet sami za sebe. To jsem viděl já a to jsem pořád dokola slyšel od lidí, kteří pracovali s oběma.

Je to sakra dobrá jednotka. Nikdy jsem je pořádně neviděl zblízka, ale podle toho, co jsem viděl, to jsou chlapi, kteří fungují na úrovni aeromobilní brigády nebo nad ní.

Než začne jakákoli fyzická dřina, musíte projít branou.

Teď se podívejte na počet shybů. Čtyři, u námořní pěchoty. To číslo každého zmate a je to nejčastěji špatně chápané číslo celého procesu, protože čtyři shyby nejsou norma mariňáka.

To, co teď řeknu, platí pro celou armádu, nejen pro sbor: čísla, která po vás chtějí, jsou naprosté minimum toho, co musíte zvládnout.

Osm koleček lesem s kanystrem v každé ruce v té tabulce nikde nenajdete. Svých 30 sedů-lehů a 30 kliků uděláte, aniž by vám kdy kdo dal do ruky kanystr, a totéž platí pro kladiny, plazení a nedostatek spánku.

Přiznávám, že „fit“ už neznamená to, co dřív, ale když trénujete pořádně, a tím nemyslím jen posilovnu, myslím tím, že opravdu běháte, pak to nebude vaše tělo, kvůli kterému vypadnete.

Protože tohle se s lidmi doopravdy děje. Většinu z těch, kdo neprojdou, nikdo nevyhodí. Skončí sami, nebo si vezmou do hlavy, že v nich instruktoři nic nevidí, a hodí ručník do ringu dřív, než je o to někdo požádá.

Choďte na dlouhé túry, dělejte rychlopochody a vyrazte ven s batohem na zádech.

A pak to nejdůležitější ze všeho: zátěž přidávejte pomalu. Nedívejte se na někoho, kdo nese 40 kilo, s tím, že vy to zítra dáte taky. Viděl jsem lidi, kteří mi byli blízcí, jak do toho šli moc tvrdě a moc brzy, zranili se a celou svou kariéru v armádě si tím o roky odsunuli, a to kvůli něčemu, čemu se dalo úplně vyhnout. Postupný náběh je všechno. Je to ta nejméně vzrušující rada, jakou mám, a zároveň ta nejužitečnější.

Ta poslední část nenápadně odvede nejvíc práce a je to ta, na kterou se nikdo nepřipravuje. Cooperův test natrénujete za osm týdnů. Osobnost si nenabiflujete.

Výcvik probíhá ve dvou blocích, oba v Mariniers Opleidingscentrum v kasárnách Van Ghentkazerne v Rotterdamu.

Mariňákem jste tedy zhruba po třiceti týdnech, což je srovnatelné s britskými Royal Marines, a není to náhoda, protože oba sbory už desítky let pracují bok po boku.

Každý týden musíte nastoupit a každý týden se vaše hranice posunou o kus dál. Testují vás, děláte věci, které dělat nechcete, přesně ve chvíli, kdy se vám do nich chce nejmíň, a skoro v každém týdnu je něco drsného s časy, které musíte splnit.

Žádný požadavek na papíře vám neřekne, jestli to někdo zvládne. Jde o charakter a o to, co je ve vás, a ne každý je na to stavěný, což není urážka.

Lidé, které jsem viděl neuspět, v sobě nosili spoustu pochybností o tom, jestli na to mají, a pořád dokola jsem od nich slyšel stejnou větu: tohle jsem nečekal. Lidé chtějí výsledek, o kterém sní, ale nechtějí odvést práci, která k němu vede.

Já taky. Kluky, se kterými jsem prošel výcvikem, kluky ze svého družstva, vídám dodnes.

Ještě jedna věc, a nedělal jsem ji schválně. Prostě jsem to nechal přijít. Jak výcvikem procházíte, slyšíte, co vás čeká, protože všichni mluví, a můžete se na to připravit, a lidi to dělají, nespí kvůli tomu. Jenže u vás to vždycky dopadne jinak než u toho, kdo vám o tom vyprávěl, takže to klidně můžete nechat přijít. Mně to fungovalo líp, než by fungovala jakákoli příprava.

Pokud chcete jít dál, jsou tu Netherlands Maritime Special Operations Forces, které začínají třítýdenním předvýběrem jménem Aptitude. Když ho projdete, udělá z vás dvacetitýdenní kurz MSOF operátora.

Víckrát než jednou si pomyslíte: co tu sakra dělám, proč do toho vůbec lezu, chci to vůbec? Ta myšlenka přijde, zaručeně, a jediné, co vás přes ni přenese, je vědět, proč to děláte. Pokud je vaším proč jen chuť dělat něco cool, narazíte do zdi, a pořádně tvrdě, protože výcvik je hlavně ta svinčina, kterou dělat nechcete.

Takže tohle bych řekl někomu, komu je osmnáct.

Být řadovým vojákem není nic špatného a začínat na nejnižší příčce žebříčku taky ne. Můžete na to shlížet svrchu, jak chcete, ale musíte vědět, jak vypadá dno, aby vám, až budete stát nahoře, bylo přesně jasné, co stálo dostat se tam.

Vím to z vlastní zkušenosti. Ten příběh najdete tady: jak mě odmítli skoro všude, než jsem skončil u aeromobilní brigády, a co stálo vysloužit si červený baret.