Do ostré služby jsem nastoupil u 11 Alfa, roty Alfa 11. praporu, jako útočný ženista. To byla moje první funkce u aeromobilní brigády a dělal jsem ji dva a půl roku.

Za ty první čtyři měsíce jsem se obrovsky posunul, a to čistě díky lidem kolem sebe. Byli jsme mezi chlapy, kteří už v ostré jednotce sloužili dlouho, takže všechno, co uměli, do nás mohlo rovnou přetéct. Byla to fantastická doba a na tu opravdu nikdy nezapomenu.

A kluci, se kterými jsem prošel kurzem, přišli k 11 Alfa taky, takže jsme tam rovnou měli kamarády.

Po čtyřech měsících pak přišla nová skupina, úroveň přirozeně zase klesla a všechno jsme společně stavěli znovu. Takový je ten rytmus a nikdy nekončí.

Právě v době, kdy jsem byl útočným ženistou, jsem během prvního roku ostré služby získal osvědčení pro seskoky s nuceným otevřením padáku.

Nucené otevření znamená, že padák neotevíráte sami. Z padáku vede výtažné lano do letadla, a když vyskočíte ze dveří, lano padák otevře. Po ničem nesaháte. Vyskočíte a padák se otevře. Takhle dostanete rychle na zem spoustu lidí a přesně kvůli tomu brigáda existuje.

U čet jsem byl zhruba dva roky a právě tehdy mě začalo pořádně zajímat odstřelovačské řemeslo. Pak jsem zjistil, že odstřelovačská skupina je prázdná.

Tak jsem si šel promluvit se Stefanem. Byl to nejstarší desátník roty a vedl odstřelovačskou skupinu, a k tomu to byl fakt pohodový chlap, přístupný a bez komplikací. Dalo se za ním přijít s čímkoli, tak jsem za ním šel.

Když začali hledat lidi, udělali vstupní test, aby zjistili, kdo má potenciál. Měl dvě části.

KaKo, mapa a buzola. Navigace.

A stalk. Při stalku se musíte nepozorovaně dostat do palebného postavení a pak vystřelit na pozorovatele. Když vás pozorovatelé neuvidí, máte splněno.

Klidně řeknu, že v KaKo jsem byl fakt dobrý, takže tam jsem nasbíral body. Stalk je jiná věc, protože v tu chvíli ještě pořádně nevíte, jak to celé funguje, takže v tom hraje roli i trochu štěstí.

Ve skutečném výběru je taky KaKo, ale tentokrát se musí i střílet. Mezi oběma testy jsme se skupinou byli několikrát střílet, abychom viděli, kdo na tom je jak.

Střílet do skupiny znamená poslat několik ran víceméně stejnou dírou. Několik děr těsně u sebe tvoří skupinu a podle toho, jak je těsná, o střelci poznáte všechno. Na ničem jiném nezáleží. Jste jen vy, puška a otázka, jestli dokážete pětkrát po sobě udělat přesně totéž.

Kdo tohle zvládl a prošel KaKo, šel do odstřelovačské školy.

A pak se stalo něco, na co pořád myslím. Kamarád, který ve vstupním testu skončil první, limit nesplnil. Kamarád, který skončil třetí, ano. Takže jsme do odstřelovačské školy šli spolu my dva.

Tohle bylo asi nejlepších osm týdnů, jaké jsem kdy zažil. A nezačínají tím, co si většina lidí představí, když slyší slovo odstřelovač.

Plížení, maskování, průzkumnou stránku věci, to všechno se dá docela dobře naučit i doma u jednotky. Jenže na střelbu u jednotky dojde nejméně. Času na střelnici je málo. Takže právě tohle se opravdu musíte naučit na kurzu, a proto je tam největší tlak a proto to jde jako první.

Od brzkého rána do pozdní noci se maká. Učíte se všechno, a myslím opravdu všechno, co má cokoli společného s tím, aby střela dopadla přesně tam, kam chcete.

Zpětně je ten první úsek vlastně část pro určené střelce. Jde v ní o pušku a o vás.

Dokončil jsem závěrečné odstřelovačské cvičení a dostal jsem certifikát nejlepšího absolventa. Ale chci vám říct, jak to doopravdy bylo, protože pravda je lepší než ten certifikát.

Mým parťákem na kurzu byl Arjo a celou dobu jsme byli úplně vyrovnaní.

Na začátku kurzu jsem prostě střílel líp než on. Ke konci kurzu mi pak přestaly vycházet stalky, zatímco Arjovi šly výborně. Takže se to vyrovnalo a skončili jsme přesně na stejné úrovni.

Což znamená, že o titul nejlepšího absolventa jsme se vlastně museli podělit. Dostal jsem ho já, protože certifikát je na jméno, a to se samozřejmě musí rozhodnout dlouho před koncem kurzu.

Dodnes vím, že nejlepšími absolventy jsme se s Arjem stali spolu. A to je sakra silná věc, kterou si s sebou nesu.

Po kurzu jsme se s Mathijsem, mým dobrým kamarádem, vrátili do odstřelovačské skupiny. Stali se z nás parťáci, protože jsme byli jediní dva, kdo měli kurz za sebou. Díky tomu jsme mohli tu a tam něco pochytit a předávat to dál.

S odstřelovači jsme dělali skvělé věci.

A z těch let vám dlužím ještě jednu věc, protože jsem ji slíbil už dřív.

Můj vůbec nejlepší seskok byl při té cestě do Ameriky. Do dvoutýdenního cvičení jsme skočili rovnou z letadla.

V tom vaku jsou obě moje pušky, Accuracy 338 a Colt, a se vším ostatním má sám o sobě patnáct kilo. Batoh měl mít pod třicet. Ten můj měl třicet pět.

V tomhle se nechodí. K letadlu se dokolébáte a nahoru vám pomůžou ostatní. Pak se vším tím na sobě stojíte ve dveřích C-17 a jde se.

Když si na to teď vzpomenu, zase mě to začne svrbět, a po té době se mi opravdu stýská.

U odstřelovačů jsem byl dva a půl roku. A tady je číslo, které to nakonec rozhodlo.

Když to za ty dva roky sečtu, víc než polovinu života jsem strávil jinde.

Ke konci tamní služby už jsem měl rozjetou značku The Trace a prostě jsem chtěl být víc doma.

Druhá věc byla, že jsme absolvovali spoustu cvičení a spoustu z nich jsem považoval za opravdu zbytečná. Chyběla munice. Takže jste zase pryč z domova kvůli něčemu, o čem už předem víte, že to za to nestojí. V jednu chvíli jsem tam stál a vážně se ptal sám sebe, co tu vlastně dělám.

Tak jsem odešel od aeromobilní brigády ve Schaarsbergenu a šel pracovat do Amersfoortu, abych mohl být víc doma a soustředit se na The Trace. Všechno, co dnes stojí, stojí díky tomuhle rozhodnutí.

Tady je ta část, kterou skoro nikdo nezná.

Kulku nevidíte. Vidíte to, co za sebou nechává.

Odtud je to jméno a v tom je celá myšlenka. Všechno na tomhle oblečení je o tom, co po sobě člověk zanechá: co udělal a co si vysloužil. Built On Achievements není slogan, který někdo vymyslel na poradě. Vzešel z práce, kde jediné, co doopravdy vidíte, je ta stopa.

I když vás všude odmítnou, vaše cesta je někde napsaná. Musíte dál dělat maximum a nakonec zjistíte, jaká je.

A nebojte se jít dělat to, v čem je vaše vášeň, to, co vás doopravdy baví, protože The Trace mi byla nakonec prostě souzená. Tomu opravdu věřím.